Esej

Daniel Šmíra:

Grafický design pro mě představuje vnitřní dialog, analýzu a rozbor podstaty věcí, kterým se snažíme nastavit výstup. Je to pro mě spíše symbol uvažování a nastavování si těch správných principů a percepce. Díky nim poté dokážeme uchopit kontext a vyprodukovat jasný a vizuálně originální výsledek.

Příkladem bych uvedl práci Petra Babáka, který vytvořil produktový katalog pro českého výrobce městského mobiliáře Mmcité, z roku 2012. Ten na obálku navrhl reflexní oranžovou barvu, na kterou umístil různé předměty. Díky slunečním paprskům se následně papír „vyšisoval“ a vykrytá místa po předmětech zůstala v původní barvě papíru. Výsledek se dá označit za grafický design, ale taková zkratka je podle mě přesahem grafického designu jako řemesla. Petr Babák svým uvažováním nejspíše nezačal tak, že si otevřel InDesign a začal něco zkoušet. Primárně začal nad věcmi uvažovat s absencí vázání se na zmiňované řemeslo. Být grafickým designérem, dle mého neznamená absorbovat řemeslo, techniku nebo ovládat trendy, ale je to způsob, jakým k věcem přistupujeme.

Tím vším chci říci, že klíčem k grafickému designu je způsob myšlení člověka a jeho nazírání na komplexnost věci. V tuto chvíli se záměrně chci vyhnout slovu “grafický designér”, protože tato slovní definice pro člověka vytváří pomyslné omezení, kterému se paradoxně chce grafický designér vyhnout. Podle mě dokáže grafický design ovládnout lépe “člověk” než grafický designér. Grafický designér nemá odstup, nadhled a jen stěží dokáže výsledek podmínit přesahem, právě v grafickém designu. Samozřejmě nemyslím člověka, který nikdy nenavázal na grafický design. Má definice spočívá v člověku bez potřeby profilování se v rámci oboru. V takovém případě, jestli se oboru podřídíme, nebudeme jej moci přesáhnout.

K výsledku se můžeme dopracovat mnohými způsoby, ale především způsob přemýšlení nakonec rozhodne o výsledku. Proto je důležité pracovat se sebou a svými myšlenkovými mapami. Grafický design je nakonec jen výstup, kterým podmiňujeme následnou podobu. Během procesu musíme samozřejmě myslet na kontext grafického designu, jako řemesla a v tomto kontextu i pracovat. Nicméně, z toho náhledu mi připadá, že vnímám grafický design jako sekundární element ve tvorbě. Vytvářet, ještě nemusí jasně znamenat, že se řemeslu podřídím, ale spíše bych to vnímal jako tvorbu obsahu, a následného “tesání” do podoby, kterou nám grafický design schvaluje svými podmínkami. To je ale otázka osobního náhledu. Popisuji jeden z přístupů nahlížení na proces tvorby a ten dle mého udává osobní, zabarvený tón našemu výstupu, kdy můžeme říct, že opravdu vyšel z nás a je námi tak nějak nasáklý. Proto si myslím, že výsledky prací mohou být razantně variabilnější a přesto z nich můžeme cítit naši podstatu, díky tomu, jak k věcem přistupujeme.

Je to naprostý opak toho, když se podřizujeme trendům. Trendy jsou super, ale je lepší trendy využívat, než se naopak nechat využívat trendy. A úplně nejlepší je trendy od sebe oprostit úplně. Nicméně to chápu a vidím sám na sobě absenci posunu ve vizualitě svých prací, a kolikrát taky raději sáhnu po něčem, co jsem někde viděl. Mohl bych to označit za nemoc, která člověkem prostoupí a začne jej směrovat někam, kde nemá být. To udává fakt, že si člověk nevěří a nedokáže prostoupit do neznáma. Problém trendu spatřuji v tom, že trend je jenom výsledkem oné snahy přemýšlet a nahlížet na věci jinak v kontextu vizuální podoby. Principiálně poté dochází k jeho vyprazdňování. Trend je čistá estetická funkce, která jakýmsi způsobem obohacuje formu. Problém vidím ve chvíli, kdy se někdo snaží trendem vylhat obsah práce.

Abych byl upřímný, dobře udělaný grafický design je pro mě velké téma. Jsem schopen o něm mluvit, komplexněji jej chápat, ale stává se mi, že čelím problémům jakými jsou uchopení myšlenky a její svázaní společně s řemeslem. Nebo naopak. Jsem schopen uchopit roli řemeslníka nebo myslitele, zároveň ale tyto dvě věci neumím sloučit dohromady. To pro mě představuje jeden z klíčů k posunu, stejně jako jeden z největších klíčů a tím je osobitý pohled na situaci a kontext se schopností nezatěžováním se formou výstupu. Ta podle mého naopak

grafického designéra připoutává k zemi, zcela zbytečně. Možné budu znít abstraktně ale proces tvorby konceptu v grafickém designu pro mě znamená vytvoření si vesmíru ze kterého jsem schopen těžit a následně jej přenést zpět na pevnou zem.

Nicméně je to i můj osobní prismat, kterým nahlížím na problematiku grafického designu. Otázkou zůstává, jestli se člověka posouvá počtem projektů (po řemeslné stránce určitě ano) a nebo se dokáže člověk posunou myšlenkově sám od sebe, aniž by potřeboval splňovat graficko-designerské podmínky. Musíme splňovat určitý řád a pravidla, které jsou v grafické designu vnesena. Následně je třeba toto vymezení posouvat a častokrát porušovat za cenu dobrého vkusu. Klíčem pro mne zůstává stavba konceptu. Ten je primárním a může lehce určit vzhled formy. Postup své práce beru jako vrstvení a následné bourání. Je to jako si představit stavbu domu, která je sestavena z mnoha části – jestli se mi stavba z části zhroutí, je to následkem špatné konstrukce. Pevnější části zůstanou zachovány. Hlavní věci je stavět na pevných základech. Zabíhám teď sice do nehmotných obrazů ale podle mě je toto základem konceptu, který lze čistě přenést do hmoty.

Bohužel grafický design je v širší společnosti stále vnímán jako pouhý nástroj, nikoliv jako služba a způsob vyjádření. Rozmachem volného využití digitálních médií se rozmělnily rozdíly mezi profesionálem a amatérem. Dostáváme se do situací, kdy grafik nemusí být architektem obrazových materiálu ale stává se spíše dělníkem, splňující nesmyslné představy klienta. To mě dostává do úvahy, zdali je vůbec možné prezentovat sama sebe jako grafického designéra „umělce“, který láka lidi svým osobním stylem (což může ostatně být velmi svazující) nebo volit cestu grafického designéra „pro každého“.