Esej

Jakub Novotný:

 

Jak vnímám grafický design? Jevilo by se mi zcela hloupé a naivní, kdybych tvrdil, že se snažím grafický design nevnímat. Troufám si tvrdit, že grafický design vnímám až přespříliš. Úplně v něm plavu. Setkávám se s ním každý den, a to není způsobeno jenom tím, že jsem studentem této disciplíny na vysoké škole, ale jsem jím obklopen dennodenně všude ve svém okolí a ještě ho ve svých volných chvílích vyhledávám. V tomto krátkém pojednání si dovolím reflektovat, jak nahlížím na tento druh oboru svým pohledem. V první řadě se s grafickým designem, ať již chci nebo nechci, setkávám v dnešní době a společnosti, jenž jsem součástí, den co den. Tento obor se stal neoddělitelnou součástí našeho života, bez které se neobejdeme. Vyskytuje se všude, kam se podívám. Typickým charakteristickým výrazem se pro něj stává jeho každodennost. V jistém slova smyslu to není obor pro úzkou elitní skupinu lidí, jenž se o něj zajímá, ale v současné době již nabyl takového postavení, že apeluje na širokou veřejnost. Jeho potenciál je obrovský i přesto, že větší část národa si ho vůbec nevšímá, lépe řečeno ne že by si ho nevšímala, ale nebere na vědomí, že něco jako grafický design tu může vůbec existovat. Pro tento okruh lidí je typické, že nerozlišuje jakou estetickou hodnotu může mít dobrý grafický design či reklama, ale pro ně zůstávájí nejdůležitější pouze informace, které tyto média nesou. Charakteristickým teritoriem grafického designu je veřejný prostor. Je to nejčastější oblast, ve kterém se s ním můžeme setkat a ve které se pohybujeme. Proto je pro většinu lidí v prvním případě nejdůležitější jejich samotná orientace v prostoru, jak se z bodu A dostat do bodu B, až poté přichází v úvahu nějaká možnost pro styk s vizuální komukací, s možností vnímat obrazy točící se kolem nás, v mnoha případech jen podprahově. Dalo by se říci, grafický design odráží v zrcadle naší dobu, ve které žijeme. Chová se jako dynamický proces vizuální komunikace, jež zároveň produkuje a reprodukuje nejen naší společnost, kulturu, ale i naší ekonomiku. V návaznosti na tyto aspekty nemá smysl se utěšovat, že se zavedené pořádky mění a že se posouváme kupředu, poněvadž nejen díky ekonomické krizi jdou dopředu všechny ostatní obory kolem nás, nejen grafický design.V tomto ohledu, plus i s pohledem do nedávné minulosti je posun zcela patrný, viditelný, ba obrovský. Ale se srovnáním se zahraničím stále o něco pokulháváme, poněvadž grafický design v zahraničí je a vždy byl o kousek před námi. V dalším bodě bych situaci ohledně zájmu a lidí se věnující této oblasti u nás neviděl až tak černě, jak se některým může zdát. Troufale si náš rybníček, ve kterém plaveme, dovolím přirovnat ke sportu, u nás v Čechách nejoblíbenějšímu hokeji. Taky se na něj pořád nadává, kritizuje se vše a všichni, ale ve výsledku to s ním není až tak zlé. Neustále jsme schopni vychovávat, produkovat několik pár jedinců, kteří mohou být konkurenceschopní i v měřítku celosvětovém.

Jsme malá země v srdci Evropy, kvalitních grafiků je u nás prý málo, kvalitních publikací o grafickém designu vydáváme jako šafránu a v takovémto duchu výčtu by se mohlo pokračovat do nekonečna. Hlavním neduhem bych viděl, že se pohybuje v jakési komunitní bublině, jež je tím pádem značně úzká, má své mantinely, jednodušeji řečeno všichni se mezi s sebou navzájem znají a tím pádem znají i co dělají. Jenže i přesto v Čechách máme nespočet hráčů ve všech věkových kategoriích. Ať jsou to zástupci z řad nejstarší generace (jako pan Solpera), starší střední generace (ikony svého oboru jako studio Najbrt, ReDesign, Laboratoř, Side2, Novák & Balihar), mladší střední generace (2016designers, skupina Okolo, dua Adela–Pauline, Mütanta a mnoho dalších) a zástupci z řad nejmladších, studenti právě studující na škole. K tomu ještě nesmím opomenout, že můžeme vzhlížet k takovým veličinám tohoto oboru typu pánů Hlavsy, Rathouského, Sutnara, Týfy, Preissiga a mnoho dalších. Z toho mi vychází a vyplývá, konkurence je nesmírně zdravá. Spolu s tím se dostávám k tomu, že dobrý grafik se musí vytvořit sám, nedokáže ho vytvořit samotný kantor, ale nabízí mu možnosti, které ho ovlivňují podobným způsobem jako samotná škola. Dávají mu možnosti setkávat se s kvalitními lidmi, co již něco dokázali, získávat zpětnou vazbu na svoje práce, kontakty, rozhled v dané oblasti a v neposlední řadě sbírat seběvědomí. To nás vede i k neustálému pochybování, které je také správné a nenechá nás usnout na vavřínech. Zároveň si tím uvědomuji, že žijeme v jakési izolované komunitní bublině, jež má určitě své nesporné výhody, ale může mít i značné limitující účinky. Ve srovnání s minulostí nabízí každá svá perioda nějaké své výhody a nevýhody. Nedokážu tvrdit, jaké to bylo dříve, protože jsem tu dobu nezažil. A jsem rád, že žijeme v době v jaké žijeme, rozhodně bych ji neměnil. Dnes máme nespočet nových technologií, postupů a oblastí, ve kterých se můžeme posouvat dopředu a o kterých by se nám v minulosti ani nezdálo. Grafický design se stal určitým způsobem naší reprezentace. Přizpůsobujeme ho a slouží nám k všem našim různým aktuálním potřebám. Nejsme limitováni tak omezenou technikou, jak tomu bývalo v minulosti, ani omezeným okruhem jeho použití. Grafický design se stal jakýmsi fenoménem. Můžeme se s ním setkat ve spojení s výtvarným uměním, fotografií, filmem, architekturou, televizí, tiskem, reklamou, módou a všude jinde v dalších oblastech.

To vše ústí v nespočet grafických výstupů všech různých kvalit okolo nás. Právě proto bych vyzdvihl jakýsi způsob regulace, jaký měly kdysi ve své režii či moci ve svých rukou umělecké rady z dob minulých, jenže to je stejné jako srovnávat jablka a hrušky, poněvadž za minulého režimu tu nebylo skoro nic. V dnešní době i v čele s kapitalismem, demokraciií nám nezbýva nic jiného než se s tím vypořádat. Z dob, kdy u nás fungovaly jen tři přední vysoké školy zaměřené na umění, se situace rapidně změnila. Grafický design se stal vyhledávaným zbožím našeho školství. Vyučuje se téměř na každé větší vysoké škole, k tomu přidáme nespočet středních a v neposlední době i počet vyšších odborných škol, jež neváhaly, nelenily a také obohatily své vyučování o tento obor. Z toho všecho nám vyplývá, že z dveří těcto institucí nám každoročně vychází řady grafických designérů. A k tomu potřebujeme i velký počet pedagogů, kdy se ptám, jestli jsme schopni při takovémto počtu kvalitu nenahrazovat kvantitou. Ale taková je situace i v jiných učených oborech. Plus k tomu můžeme přidat určité procento grafiků vycházející z oblasti laické veřejnosti, jež přišla s vývojem počítačové techniky nejen u nás a s možností snadného opatření si potřebného softwaru. To může vést k dojmu, že grafika není nic složitého, co by daný člověk musel studovat, a právě z toho pramení, že přeci grafiku může dělat každý. Když ji přece může dělat každý, tak přece nemůžeme po společnosti požadovat, aby byla schopna nějakým způsobem ji adekvátně ohodnocovat. Přesycenost v této oblasti vede k tomu, že společnost, klienti či zákazníci nedokáží ohodnotit kvalitu výstupů a rozhodujícím faktorem pro ně jako vždy zůstává bohužel jejich cena. V neposlední řadě si všímám oddělování samotného grafického designu od reklamy, vnímání grafického designu jako nějakého umění, či tvrzení, že přeci grafický design není samotnou službou. Již pohledem do minulosti se grafický design nebál styku s komerční reklamou. Takové tendence můžeme vidět u modernistů, pro něž byl grafický design komercí. Pop artisté také poukazovali na komerční reklamu. Nebo švýcarští designéři v 50. letech také zaměňovali grafický design za reklamu. I ve vysokém umění například různí umělci spolupracovali s různými masovými producenty komerce, kterou zastupují giganti jako výrobce automobilů BMW, ikona Coca–Cola a další. V našem okruhu grafiků se mluví převážně o tom, že každý by chtěl pracovat jen pro kulturní sféru, pro různá divadla, muzea, galerie, instituce, samotné umělce a podobně. Je to naše nejideálnější představa, kdo by ji nechtěl.

Nejraději se snaží komerční sféře vyhnout či se bojí ji prezentovat. Je považována v mnoha případech za nereprezovatelnou, nevkusnou či ohavnou. Stydí se? Přesto se zároveň účastníme různých grafických soutěží, tendrů, u kterých bývá většinou jejich samotné vypsání spolu se složením jejich porot prapodivné. Přitom práce pro komerční sféru by neměla být ve všech případech považována za nepřípustnou a zcela nemyslitelou. Měli bychom se zbavit dojmu, že i práce komerčnějšího charakteru nejdou dělat dobře, dle našeho vkusu. Záleží na komunikaci se samotným klientem. Tento způsob spolupráce nám dokáže nabídnout zcela odlišné možnosti spolupráce. Z toho vyplývá, že grafický design a reklama jsou sobě velmi blízká témata, poněvadž reklama v čele se svým marketingem se bez grafického designu neobejde. Závěrem bych shrnul, že grafický design je velice subjektivní záležitostí, vyžaduje si individuální přístup, a je symptomem vizuální komunikace vyskytující se všude kolem nás. I pro naší generaci, pro niž je nedílnou součástí jejího života a pro kterou je typická velká míra přeinformovanosti, bych mu nesvěřil úlohu reformace naší společnosti. Záleží jen na nás graficích, jak přistupujeme k samotným projektům a jaké z toho budou vycházet výsledky naší práce. Mít tu čest dělat grafický design a těšit se jejím výsledkům, co nám vyjdou pod našima rukama, je naší radostí, nepopsatelným pocit, pro který tuto činnost děláme a který je vždy k nezaplacení.