Esej

Nikola Ivanov:

 

Můj pohled na grafický design nemůže ze své podstaty být pohledem člověka, který se na něj kouká z pohledu zevnitř, ale vždy bude determinován prizmatem „jiné“ zkušenosti, perspektivou člověka, který do tohoto oboru začal v serióznější rovině pronikat před relativně krátkou dobou a to především díky studiu v tomto ateliéru. Nemám rád dělení na umění a design, jejich stigmatizaci, škatulkování, potvrzování neměnných myšlenkových stereotypů a stanovování jejich jasných hranic, přesto se právě pod vlivem této zkušenosti asi chvílema neubráním určitému srovnání dvou „světů“, které však v konečném důsledku přes svojí diverzitu tvoří jeden celek. Jsem pevně přesvědčen o tom, že čím je tato provázanost užší, tím je i větší pravděpodobnost vzájemného pochopení a obohacení. Moje dosavadní studium je provázeno synchronitou umění a designu, fascinací obojím, přestože v každé fázi jsem akcentoval více jedno než druhé a z dnešního pohledu možná trval zbytečně dogmaticky na jejich vlastních specifikách. Počátkem této fascinace je studium na Střední grafické škole, kde vedle sebe existoval ateliér Grafického designu a ateliér Fotografie, kde jsem studoval já. Přestože obě katedry a celý étos školy byly vymezeny jako užitá umění, bylo zcela jasné, že disciplinární škála a možnosti fotografie přesahují vymezení užitého umění a nutně vede k přesahům do umění volného. Což se může samozřejmě na první pohled jevit jako ideální rovnováha mezi obojím, na ten druhý už může (u nerozhodných lidí jako já o to spíš) vést i k pocitu rozpolcení a zvláštní schizofrenie, vyžadující na jednu stranu perfektní zvládnutí řemesla, reklamní a ateliérové práce (a tudíž i striktní dodržení i všech pravidel s tím souvisejících) na straně jedné a požadavku originálního autorského přístupu k volné tvorbě na straně druhé. To bylo podtrženo i faktem, že obojí vyučoval většinou jeden a ten samý člověk. Čím více jsem do oboru pronikal, tím více ve mně (z dnešního pohledu až příliš) nabýval dojem nutnosti jasné profilace, tj. vybrat si mezi cestou komerční reklamní fotografie, reportážním či dokumentárním přístupem nebo výtvarném, konceptuálním či intermediálním pojetí fotografie. Zkrátka jsem podlehl dojmu, že nelze pojmout úplně celý rozsah média, což se mi dnes jeví spíše jako omezující chyba. Doba mého studia na této škole byla i epochou masivní expanze možností digitálního obrazu, což lehce kontrastovalo s důrazem, který byl dáván na klasický fotografický proces, používání archaických technik atd. Jak se později ukázalo, byli jsme s největší pravděpodobností poslední generace, která toto měla možnost zažít, protože studijní plány následujících ročníků už byl více přizpůsobeny dobovým potřebám. Nechci mluvit za ostatní, ale během studia v některých z nás právě kvůli digitální expanzi o kterém jsem mluvil, začal sílit i pocit určité skepse nad tím, že fotografem už může být opravdu téměř každý a že nabité vědomosti v praxi a silné konkurenci nelze v plné míře uplatnit, respektive nikdo je nedocení a je třeba se rozhlížet i jinde. Obrovský rozsah a decentralizace fotografie mě tedy nakonec vedly k tomu, abych místo výběru jedné z cest začal médium vnímat ještě v širším kontextu umění a designu, jako nástroj aplikovatelný ve více oborech. Bude to znít pateticky, ale fotografie mi otevřela dveře k poznání širších souvislostí vizuálního jazyka. Přes výše zmíněné jsem mým přátelům z grafického designu záviděl jakousi ukotvenost, vymezenost, limitaci a hranice jejich oboru, jasnost jejich kompetencí, smyslu a účelu jejich práce. Vše se mi jevilo jako daleko zřetelnější, přehlednější a dané. Tento pocit ve mě utvrdilo i přátelství s Františkem Polákem se kterým jsem si rád o grafickém designu rád povídal a který mi ukázal elementární základy oboru, první fonty, grafická studia, bienále v Brně atd. Přesto jsem si od grafického designu držel obdivný distanci, až jakousi posvátnou úctu a pokoru bez větších ambicí sám se aktivně účastnit, přestože jsem se jednou za čas pokoušel něco vytvořit a občas docházel na výuku grafických programů. Jednalo se tedy spíše o nezávazný flirt a koketování než vážnější vztah, ačkoliv jsem si na během čtvrtého ročníku pohrával i s myšlenkou studia grafického designu na vysoké škole, kterou jsem nakonec zavrhl pro nedostatečnou znalost jako utopickou. Následné studium fotografie na FAMU mělo paradoxně ještě větší vliv na odpoutání se od rigidního pojetí média a cestu směrem k intermediálnímu přesahu ve formě experimentů s videoartem, objektem a především ke konceptuálnímu a site specific pojetí a možnostem nemateriální práce soustředěné na obsah. O to větší zaskočení ve mně vyvolalo krátkodobé studium v ateliéru sochařství na VŠUP, kde přes velmi dlouhé diskuze o obsahu a smyslu díla z mého pohledu převažovalo (a bylo v určitém smyslu preferováno) formální pojetí diskurzu, fixace na materiály atd. To ve spojení s osobními důvody a především únavy ze světa volného umění obecně mě vedlo k tomu, že potřebuju odejít na stáž a přes počáteční nejistotu se ukázalo, že grafický design byl správnou volbou. Tato zkušenost pro mě byla značně osvěžující jak po osobní, tak studijní stránce. Přechod ze světa neomezeného individualismu do světa kde platí větší striktnost pravidel a řád se neukázal jako svazující, ale naopak jako osvobozující. Když použiju příměr, bylo to jako se octnout z širého oceánu bez vidiny břehu blíže k pevnině. Velkou podporou mi v to byl skvělý kolektiv, kterému vděčím za to, že mě jako negrafika přijali mezi sebe a pomohli mi tak překonat zející propast mezi úrovní jejich práce a mojí neznalostí oboru. Mohlo by se snad, že předchozí odstavec, kde se vymezuju vůči formalismu musí být v rozporu s příklonem ke grafickému designu, který z velké části stojí na formálních a estetických aspektech. Není tomu tak a to hned z několika důvodů. 1.Grafický design reprezentuje většinou cizí myšlenku. Je na ní tedy bezprostředně závislý a schopnost designéra se ukazuje právě ve schopností jí adekvátně reprezentovat. Je samozřejmě rozdíl v práci na vizuální identitě nadnárodní korporace a sazbou uměleckého katalogu, to však neznamená, že je předem stanoven kvalitativní rozdíl. Prostor a respekt daný invenci a kreativitě grafika je vždy rozhodnutím klienta, ať už to je kdokoliv. 2.Nejpodstatnější je účel, forma je mu podřízena. 3. Studia jako Laboratoř jasně ukazují, že uvažování mimo formální schémata grafického designu je možné, stejně tak jako aplikování konceptuálních tezí a důraz dávaný na myšlenku před estetickým vyzněním. Právě toto studio je pro mě dobrým příkladem překonávání rozdílů mezi uměním a designem a potěšující je i vznik studií jako je Paralel Practice, které tuto diferenciaci od začátku zcela neguje. Velmi často se setkávám s naříkáním na tím jak je současné umění nesrozumitelné a nepochopitelné pro obyčejného člověka. Není se čemu divit, protože podle mě existuje naprosto jasná souvislost mezi vizuální úrovní veřejného prostoru, který grafický design formuje stejně jako architektura či urbanismus a otevřeností vůči volnému umění. Nemůžeme očekávat zájem o umění do chvíle kdy způsob prezentace informací v každodenním světe nebude alespoň vzdáleně odpovídat tomu co se prezentuje za zdí galerií. Design tak má ve výsledku daleko podstatnější vliv na formování vkusu než umění, které, (jakkoliv to nezní pěkně) zůstává v okruhu zájmu úzké skupiny lidí a a je tak z velké částí světem zahleděným sám do sebe. Dnes to může znít jako modernistická utopie, ale grafický designér by si měl být vědom i těchto sociálních vazeb a velmi často si vzpomenu na slova Ladislava Sutnara o tom, jak se grafický designér nemůže přizpůsobovat vkusu davu, který je ze své podstaty hloupý a infantilní, ale musí jej svojí prací povznášet. Problém je v tom, že v tobě kdy takto Sutnar uvažoval, byl grafický design v přímém kontaktu a s vazbami na dobovou avantgardu a design si teprve vyjasňoval svojí funkci ve společnosti. Čím více se grafický design stával podřízeným nástrojem reklamy, tím více musel slevovat ze svých prvotních nároků pod tlakem marketingových spekulací a snahy se zalíbit zákazníkovi. V českých podmínkách došlo navíc počátkem 90. let k nepříliš šťastnému propojení vzniku volného trhu a zároveň k přechodu k počítačovému zpracování grafického designu, což otevřelo do té doby poměrně centralisticky řízený obor silám, jejíž vliv na estetický vkus a přístupu k věci je bohužel v duších mnoha lidí cítit dodnes. V současnosti však není problémem už ani tolik vkus, ani nedostatek kvalitních grafických designérů jako nezájem širší veřejnosti o tento obor, neochota klientů přistupovat na inovativnější řešení, zatvrzelost klientů ve svojí představě bez schopnosti akceptovat grafikovu vizi, přehnané marketingové spekulace, líbivost, vizuální infantilita a celková představa grafika jako služebníka, který dle pokynů vykonává to co klient chce. Ono to nějak souvisí s neoliberální ekonomikou jako celkem, ale to už je na jinou esej…